Omluvy se Umberto Eco od UK nedočkal; je Rejžek, zastánce profesorů, závistivec becný…?Marně jsem čekal, že se po zprávě o úmrtí italského spisovatele Umberta Eco chytne Univerzita Karlova za nos, když mu svým faux pas odmítla udělit v roce 2013 čestný titul „doctor honoris causa“. A Rejžek jen lacině machroval…
Slepě věříme Odevzdáváme své životy do rukou jiných. Slepě věříme tomu, co je nám podsouváno. V TV, v rádiu, v novinách na internetu. Jdeme li k lékaři, slepě věříme, že on ví, co nás bolí a ví také co s tím. Bolest je ale upozorněním, že něco není v pořádku a že máme v životě něco změnit. Hýbat se méně, nebo
Tam kdesi za vráskami Vidíme je všude kolem a jednou, dá–li Pán Bůh a my se toho dožijeme, budeme stejní jako oni. Tam kdesi za vráskami, jenž jsou stopami života, jsou velké osobnosti. My hledíme skrze ně a nevidíme jejich hloubku a velikost. Nazýváme je různě. Starými lidmi, penzisty či důchodci a tak nějak
Jak se stát rychle a snadno extrémistou, aneb Že by se vrátil čas estébáckých praktik…? Ovanul mě puch starých časů, minulost se vrací a zvrací; přišel mi odkaz, který jsem měl zpočátku za připomínku na chmurný příběh mého táty z dob, kdy byli slušní občané řazeni do státních a protistátních extrémistických škatulek. Prostě jsem se ocitl
Hlavní není hygiena na WC, ale aby vykonávající potřebu byl při tom obrácen čelem k MekceJe to k nevíře, že ve třetím tisíciletí musí nejen němečtí designeři vyrábět praktický a levný multikulturní záchod, použivatelný po evropsku, ale také jako turecké nášlapné záchody se splachovadlem, bez sebeočišťování vodou… Současní běženci jsou zvyklí na šlapky a naše WC
Řemeslo má zlaté dno Opět si vzpomínám na mého dědečka s babičkou a jejich rčení, že řemeslo má zlaté dno. Začínám jej opravdu naprosto chápat. To co se po revoluci u nás rozmohlo, je tak nějak nelogické a zhoubné. Panuje zde úplně scestný a nelogický názor, který se nese v duchu podřadnosti řemesel.
Říkáme tomu život Asi jsem tu dlouho. Vzpomínám na slova mojí babičky a dědečka. Říkala, že světu už nerozumí. Asi se to strašně zrychluje. Na mě to přišlo dřív. Nechápavě kroutím hlavou, kam se poděl zdravý selský rozum. Směr, který lidstvo v poslední době nabralo, je dost podivný. Soudím podle místa, ve kterém žiji a
Češka jak poleno Musím si to přiznat. Jsem Češka jak poleno. Naprosto sem zapadám. Pokud jste četli můj článek Mužské vzory, dojde vám hned, o čem mluvím. Také neoplývám svaly a mistrně nezacházím zbraní. A také bojuji s tužkou v ruce. A také se hrdě hlásím k národu Švejků, kteří nade vše milují humor.
Původně to měla být jen krátká procházka, ale když jsem se už chtěla otočit a vrátit domů tou samou cestou, napadlo mě vydat se úzkou, téměř zarostlou pěšinou sestupující podél kolejí až pod viadukt, pod nímž divočí mladá Sázava. Na konci zahradnictví se pěšina stáčela doleva kolem skupinky stromů, které jako čestná stráž
Dekadence a pád Historie se opakuje. Pořád je to stejné. V jednom okamžiku vždy nastává dekadence, úpadek a pád. Myslím, že jsme mezi druhou a třetí fází. Je to na spadnutí a pak už to jde velice rychle. Popřeli jsme sami sebe. Úplně jsme si přestali vážit všech podstatných věcí. Místo hodnoty jako
Peníze nejsou všechno Dobře to vím. Několikrát v životě jsem se o tom přesvědčila. Život má největší cenu a jsou chvíle, kdy jsou vám k ničemu všechny peníze světa. Nikdy jsem jich moc ale neměla, možná to nemůžu tak objektivně posoudit. Každopádně, někdy si zdraví ani život nekoupíte. A zažila jsem chvíle, kdy by mi peníze opravdu
Chemtrails Chemtrails. Mluví se o tom dlouho, tak jako o spoustě jiných věcí. Máme však tolik informací, které se na nás valí ze všech stran, že žádná negativa nechceme slyšet. Chceme žít alespoň trochu v klidu a pohodě. Je to pochopitelné, život ubíhá. A tak se obelháváme.