Nevím, co udělalo větší hluk, jestli rachocení klíčů v zámku nebo podpatky klapající o zem, každopádně první, kdo mě přišel přivítat byl Lars. Mohutnou tlapou mi roztrhl tento týden už třetí silonky a vypadal, že je opravdu rád, že mě vidí. Odkopla jsem boty pod botník, uklidím je ráno. Byla jsem tak moc unavená… Ostatně […]
Už si ani nepamatuji, kdy jsem pro samé povinnosti měla čas jej naplánovat natož prožít. Můj ideální den je strávený v posteli. Spánek do oběda, objednaná pizza, stokrát ohraná oblíbená komedie, popcorn a zmrzlina. Ideální den je také vstávání za úsvitu, šálek černé hořké kávy, zapálená svíčka a dlouhá a klidná meditace. Hodina jógy nebo čchi-kungu.
Vědomí se mu pomalu dralo do spánku. Otevřel zelenohnědé oči, jenom aby byl na krátkou chvíli oslepen lampičkou, která stála rozsvícená na nočním stolku vedle královsky velké postele, ve které ležel. Rychle oči znovu zavřel a ospale si přiložil dlaň na tvář. Chvíli počkal, pak otevřel jedno oko, poté i druhé a podíval se na
Snad ještě existuje ,,Muž“ s velkým ,,M“ Naděje umírá poslední. Propadneme li beznaději, žije se těžce. Víra uzdravuje. A bez ní se neobejde ani realista. Ten minimálně věří ve vlastní existenci. Touha je původcem všech velkých činů. Bez touhy cokoliv získat či změnit nevznikne nic. Snad je to špatně řízenou emancipací. Snad stresující dobou. Snad přehnaným
Ani nevím, zda se tak cítím. Myslím jako blogerka. Ale blog mám a pravidelně na něj píšu. A taky píšu na blogy jiných. I nyní marně přemýšlím, proč se jednou píše bloger a někdy blogger a co je vlastně správně. Možná mi na to odpoví jiní blogeři a nebo bloggeři?
Milý Ježíšku, Píšu ti s nadějí na změnu. Sledujíc směr, kterým se naše země ubírá, mě vede k tomu, abych i já připojila své přání. Až poletíš přes naši republiku, vem to prosím kolem Pražského hradu. Vyjde li opět hvězda nad betlémem, prosím, ať se hlavně rozsvítí v hlavách těch, jenž nám mají vládnout. A také nechť světlo
Tak jsem se dnes dozvěděla že moje švagrová ve 39týdnu těhotenství před 3 hodinami jela do porodnice. Už to na ní přišlo. Už je na čase, termín měla 17.12.
Dovolte abych se Vám představila.Jmenuju se Pavla Zygmundová, je mi 23 let.Žiju ve společné domácnosti 4 roky se svým přítelem Lukášem.Nyní čekáme naše první dítě – kluka Šimona.Jsem s ním od svých 19.ti letZačátky byly fajn. Až moc fajn. Měli jsme se dobře.Já v té době chodila do školy na obchodku. (kterou jsem samozřejmě díky
Část svého života jsem přebýval na kolejích. Nemyslím tím mezi kolejnicemi, na pražcích, mezi výkaly, ale koleje vysokoškolské. Bydlel jsem na pokoji s kamarádem, který měl přezdívku Plaváček a bylo to celkem fajn bydlení. Oba jsme byli totiž od přírody rozumní, pořádní, se smyslem pro čistotu a pořádek.
Je to prosté, ale musím říct, že než mi to došlo, tisíckrát jsem si nabila nos a ryla držkou v zemi. Trápila jsem se, rozčilovala, hroutila se a mnohdy ani nechtěla žít. Pořád jsem se ptala proč a hledala příčinu tam venku. Když jsem už jako malá rozčilovala nad nespravedlností života, můj dědeček pronesl posvátnou