Školní exkurze měly odjakživa za úkol děti něco naučit. Nebudeme si nic nalhávat, často se to nepovede. Hlavně, když se můžou ulít ze školy! Jsou ale místa, která v tomhle ohledu zapracují sama. Na jedno takové nás zavezli naši kantoři, když mi bylo asi 17 let…
Když jsme vyjeli nad malé městečko Mauthausen a poprvé spatřili masivní kamenné zdi koncentračního tábora, rázem byli všichni jacísi zakřiknutí. Samozřejmě se našlo pár výjimek, které stále měly pocit, že to s nimi nic neudělá. Ne na dlouho…
Procházeli jsme branou a mě se zmocnil velice zvláštní pocit. Jako by mi někdo svázal kolena k sobě a paže připoutal k tělu. Měli jste pocit, že se musíte pořád ohlížet. Záhy jsme se dozvěděli, že prostor, kde se nacházíme, je pouze technické zázemí a vyslechli jsme si děsivou historii prvního mimoněmeckého původně koncentračního, ale záhy v podstatě vyhlazovacího tábora.
Přesunuli jsme se k hlavní bráně. Ohlédni se, tudy jsme přišli… Takovou dálku až od nádraží šlapali s padesáti kilogramovými batohy. Když tudy procházeli a pozorovali, jak jim brána mizí za zády, mnozí z nich ani netušili, co je čeká. Mám strach…
Naše první cesta vedla přes celé nekonečné nádvoří až na druhou stranu k malému hřbitůvku. Jestli na něm bylo 30 náhrobků, bylo to moc. Cedule na zdi však hlásala jiný počet pohřbených. Přes 8 000 mrtvých leželo pod našima nohama. To jste ještě nic neviděli…
Dostali jsme letmé instrukce, kde co je, dostatek času a pokyn, ať projdeme nejlépe všechno a chováme se k tomuto místu s úctou. To už byla nálada v jindy užvaněné skupině taková, že by nikoho ani nenapadlo chovat se jinak.
Dál nevím, jestli se čas vlekl, nebo utíkal jako voda. Vlekl se; nelítostně se vlekl… Po většinu prohlídky nikdo z nás neřekl ani slovo, vevnitř neudělal jedinou fotku a nikoho jste nepotkali se vzpřímenou hlavou.
Má bujná představivost mi příliš nepomáhala. Při pohledu na dozorčí bič jsem cítila krvavé šrámy na zádech a pronikavou bolest. Úplně jsem se vyděsila. Když jsme procházeli kolem kremačních pecí, zmocnil se mne pocit, že chci okamžitě pryč. Ale zůstala jsem a s nohama těžkýma jak olovo šla dál. Byla jsem přesvědčená, že už nechci vidět vůbec nic.
Další pece, které na konci války ani nestíhají a zbývá po nich obrovská hromada bezvládných těl, obrovské komíny, kterými se valí ven kouř s nepříjemným odérem, plynové komory, šibenice v podzemí, vysoké zdi s ostnatým drátem nabitým elektřinou tak velkého napětí, že po kontaktu s ním z vás zbude škvarek…
Sešli jsme se za branou mlčky a se svěšenými hlavami. Jsme venku… Plíce se otevřely, najednou se dalo dýchat. Svět se rozzářil, už nevypadal tak šedě.
Strávili jsme v koncentračním táboře Mauthausen asi 3 hodiny. Odcházeli jsme s pocitem, že už se tam nikdy nechceme vrátit a jaké jsme měli štěstí, že jsme se narodili v této době a tohle jsme nikdy nemuseli zažít doopravdy.
Každý člověk by se tam měl podívat, aby věděl, jak nechce skončit a chtěl proti tomu něco dělat. Mně se oči otevřely. Evropo, teď je to na tobě.