Většině lidí hned od začátku utkví Paříž v paměti z mnoha důvodů. Je snad tím důvodem její rozloha a postavení ve světě? Nebo snad vůně čerstvých baget a croissantů, hemžící se cyklisté s proutěnými košíky na předních řídítkách, pohled na dlážděné ulice pokryté hustými řadami dřevěných laviček či neutichající konverzace při rodinné sešlosti u vína? Můžeme nechat se tyto body předhánět a hrát tu hru „kdo z koho“, ale co když je jednodušší vnímat je všechny jako celek, který dělá Paříž Paříží a pociťovat to značné uvolnění po oproštění se od povinnosti být hlavním soudcem?
Když zapátrám ve své mysli, o Paříži jsem četla a slyšela nespočetněkrát, ale až ve chvíli, kdy jsme míjeli hranice Francie a mířili přímo k jejímu hlavnímu městu, jsem si uvědomila a pocítila ten rozdíl ve složení vzduchu oproti České republice. Samozřejmě to berme s nadsázkou, to jsem nezpozorovala, ale za tu dobu, co jsem tam pobyla, jsem si všimla, že poměrně odlišně vzduch využíváme.
Tam jako by se zastavil čas, nikdo nikam nespěchal, skupinky lidí si vychutnávali makronky a cappuccino na terase vyhlášené kavárny, děti pobíhaly po ulici a o kousek dál si potulný muzikant vydělával na něco k snědku. Každý se pravidelně nadechoval a i já jsem cítila, že jsem součástí a měla potřebu napodobovat všechno, co jsem jen spatřila. Ale co jsem tak úplně nemohla napodobovat a inspirovat se tím, byly místní stavby. Mohla jsem je s úžasem pozorovat a zamýšlet se nad tím, jestli je vidí i tamní obyvatelé.
Připadalo mi, že kolem nich chodí, a protože se už staly jejich denní nabídkou prostorového vnímání a často už ani nepostřehli detail, který pro nás turisty bývá zajímavý. Ve finále si každá byla určitým způsobem podobná, jen některé vyloženě vyčnívaly z davu a na první pohled upoutaly oko. Jednou z těchto velikánů a to doslova je Eiffelova věž. Nebudu Vás zahlcovat lehce dohledatelnými a všeobecně známými informacemi o dominantě Paříže. Raději Vám popíšu a trošku navnadím na tu panoramu, kterou může zachytit Váš fotoaparát z přilehlých zahrad a stejnojmenného náměstí Trocadéro .
Nejen, že díky střídání ročního období můžete spatřit Eiffelovku a především její okolí 4x jinak, navíc v její blízkosti lze ochutnat tradiční crêpe (delikatesní palačinky) na mnoho způsobů, koupit suvenýry s patřičnou tématikou anebo sledovat proudění řeky Seiny. Když tak přemýšlím, Eiffelova věž není jedinou známou a pozoruhodnou památkou v Paříži, vlastně není ani nejnavštěvovanější, což bývá častým mýtem. Na paty šlape katedrále Notre Dame, bazilice Sacré Coeur i muzeu Louvre. Co se těchto památek týče, každý kdo je navštíví, si odtud odnese vzpomínky a potřebu se na místo znovu vrátit.
Co se týká baziliky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Sacré Coeur), okouzlila mě nejen ona, ale paradoxně především její okolí, parky, turisté sedící na lavičkách a pohled na Paříž. Vlastně už docela dobře díky této zkušenosti chápu, proč je Paříž městem lásky. Jen si představte, sedíte pod rozkvetlým stromem s růžovými kvítky, sledujete okolní dění a nemusíte myslet na nic. Jen na každý momentální okamžik. To je, domnívám se, ten hlavní rozdíl ve využití vzduchu v Paříži. Není nutný jen k obyčejnému dýchání. Mnohem vhodnější je nadechnout se lásky, a když Vám tohle není vlastní, i ten croissant potěší čichové buňky.