Od tohoto blogu neočekávejte záři intelektu a ani art fotografie, dočtete se zde pouze to, co víte. Za našich mladých let, což není tak dávno, a proto si to pamatuji, jsme říkávali – to chce klid a nohy v teple.
A ono to platí stále. Za klid nepovažuji laxní přístup k životu a nezájem, ale naopak užívání si krásných okamžiků, obyčejně krásných, aspoň chvilku. Takové chvilky jsou jak víno, zdravé na srdce.
Dovolte mi ještě vzpomínku na profesora Karla Skalického.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Skalick%C3%BD
Vychutnával si vše dobré, co dostal. Třeba švestkové knedlíky, které mu chutnaly tak báječně, že o nich napsal báseň, metafory ve verších a ty nám recitoval s uměleckým patosem. Pan profesor žije stále.
Mně se takový přístup k životu líbí…
V rámci pokusů o navrácení zdraví jsem si jedno období odpírala cukr. Nepomohlo to, a tak přiměřeně sladím dál. A nelituju.
Ono je totiž zdravější sladit než se rozčilovat. Klidně sladit a dělat si radost tím, co mě baví… Výborně se toto kloubí v kuchyni.
Ráda peču a ráda peču se svými skoro dospělými dětmi.
Pečení je hudba a vůně a divadelní představení, balet… malířské umění barev. Impresse. Sochání. Hmmm…
A obzvlášť štrúdl. Symbol domácí pohody už za Rakouska-Uherska. Pamatuji si, jak jsem ho pekla s prababičkou. Samozřejmě z domácího těsta. S jablky ze zahrady a ne z EU. Kupované těsto je také dobré a šetří čas, ale někdy si ráda vychutnám i jeho přípravu.
Není to těžké. A navíc do svého těsta vložíme své myšlenky, tak si to představuji.
Těsto se hněte rukama… dlaně ho drží a prsty ho mačkají, dokud se těsto nelepí. Bochánek pak chvíli počká v lednici, než nakrájíme jablka. Každé jablko je radost. Kvetoucí jabloň je nevěsta s vlajícím bílým závojem ve větru… a jablko … duše jabloně a světlo slunce… proto je, myslím, škoda okrajovat slupku a strouhat ho.
Kousky, plátky se slupkou chutnají dobře.
No, a pak na rozválený plát těsta jako na malířké plátno nanášíme jablíčka, rozprostřeme rozinky, zaprášíme skořicí a voňavým moučkovým cukrem.
… a tak dále, vždyť jsem psala, že to, o čem chci psát, znáte také. I to prožívání je v nás někde uložené jako radost, úžas, těšení se… protože tím jsou děti úžasné… A my všichni jsme byli dětmi, dokonce i státníci a politici a válečníci a fanatici a ostatní sklerotici, kteří raději zapomněli, že byli malí špunti, byli dětmi.
Být dětmi je moudrost. Malé dítě je bezelstné, nerozlišuje Araby a Evropany, muslimy a židy atd. Nemá touhu se pomstít, dokud ho někdo nepokřiví.
A hlavně – umí si hrát, což je jeho práce. A my si při práci můžeme nějakým způsobem hrát, a to je umění.
Jistě máme všichni talent…