Na konci zahradnictví se pěšina stáčela doleva kolem skupinky stromů, které jako čestná stráž stály kolem boží muky. Zastavila jsem se a zvedla hlavu. Boží muka byla dobře přes dva metry vysoká. Výklenek na sloupku prázdně mlčel. Místo kolem bylo upravené, dokonce tu někdo vysadil keřík. Někdo se o ni stará, to je dobře, pomyslela jsem si. Přestože jsem kolem muky prošla mnohokrát, až teď mě napadlo namalovat tvář Madony a umístit ji do tohoto kamenného stánku.
Podařilo se. V neděli odpoledne jsme s manželem a dětmi a s obrázkem Madony vyrazili jak procesí poutníků k boží muce a obrázek do ní umístili.
Neměla jsem v úmyslu o tom psát, ale večer mi muž četl o smrti šikanované učitelky. Bylo mi jí líto, jak se musela cítit… ? A jak je možné. že jsou studenti střední školy něčeho takového schopni? Trojka z chování a podmínečné vyloučení jsou směšné.
Proč si lidé působí muka? Kde je naděje pro trýzněné a trýznitele?
Říkám si, že je třeba být v kontaktu s něčím dobrým, léčivým, osobním. Je třeba vidět nezištnou lásku. Něco, co lidé tvoří pro druhé. Stačí maličkost.
Každý z nás může udělat něco nepatrného, abychom se cítili lépe.
Prostředí na každého nějak působí.
A tak si přeji, aby ta muka, Mariina tvář někoho potěšila, oslovila. A třeba se přidá někdo další a zasadí květinu, nebo bude tou cestou kolem muky rád chodit. A tak to může být kdekoliv.
Nestačí na zázraky věřit, ale konat je.
Ať se dějí skrze nás.
Pěkný den!