Zlomený závitník v hotovém kuse je v dílně tichý moment, po kterém chvíli nikdo nic neříká. Vrták vyměníte za minutu, frézu odložíte a vezmete jinou, ale závitník ulomený tři milimetry pod povrchem znamená buď hodinu práce s elektroerozí, případně díl rovnou do koše. Právě proto se u závitování šetří ze všech operací nejhůř. Pár set korun rozdílu v ceně nástroje nemá šanci vyrovnat cenu obrobku, do kterého jde závit obvykle až úplně na konci výroby, kdy je v něm nahromaděná práce několika hodin.
Rozhoduje díra, ne závitník
Většina zlomených závitníků má na svědomí něco jiného než samotný nástroj. Nejčastěji špatný předvrtaný průměr, kdy si někdo spočítá díru podle tabulky pro ocel a vrtá do nerezu, případně použije vrták, který už dávno neřeže na jmenovitý rozměr. Druhou nejčastější příčinou je nesouosost, protože ruční nasazení pod úhlem pěti stupňů závitník při prvních otáčkách zatíží přesně tam, kde je nejslabší. A třetí je mazání: řezná pasta se u závitování nedá nahradit ničím a suchý řez v hliníku skončí nalepenou třískou během tří otáček. Než začnete hledat lepší nástroj, projděte si tyhle tři věci, protože obvykle je viník mezi nimi.
Teprve potom přichází na řadu typ závitníku, který se vybírá podle díry a podle materiálu. Přímé drážky patří do průchozích děr v litině a v krátkotřískových materiálech, kde tříska padá dolů sama. Závitníky se šroubovitými drážkami táhnou třísku nahoru a jsou jasnou volbou do slepých děr, kde se jinak nadrcený materiál nacpe pod čelo nástroje. Tvářecí závitníky netvoří třísku vůbec, závit vytlačí, a v tažných materiálech vydrží nejdéle ze všech, jenže potřebují jiný předvrtaný průměr a vyšší tuhost stroje. Závitníky se proto nekupují v jedné sadě na všechno; rozumnější je pořídit dva správné kusy pro rozměry, které v dílně děláte denně.
Když je díl moc drahý na riziko
U kusů, které mají za sebou hodiny obrábění, se vyplatí závit rovnou frézovat místo řezat. Závitová fréza má menší průměr než výsledný závit a v díře se nikdy nezasekne, a když se ulomí, vytáhnete ji pinzetou. Zvládne pravé i levé závity jedním nástrojem, poradí si s kalenými materiály a průměr závitu se dá doladit korekcí v programu, což u závitníku nejde. Frézy z monolitního tvrdokovu dnes pokrývají i tuhle oblast a pro provozy s CNC strojem představují pojistku proti nejdražší chybě, jaká se v dílně dá udělat. Nevýhodou je delší strojní čas a nutnost programování, u sériové výroby drobných dílů se proto pořád vyplatí klasický závitník.
Praktický kompromis vypadá u většiny menších dílen podobně: běžné rozměry M5 až M12 se řežou závitníkem, protože je to rychlé a levné, a všechno ostatní se frézuje. K tomu stačí držet skladem kvalitní kusy v několika málo rozměrech, které se opravdu používají, ne třicet položek, z nichž dvacet leží v zásuvce od otevření dílny. Sortiment rozdělený do kategorií pro soustružení, frézování, závitování a vrtání se dá projít během chvíle a objednat přesně to, co dochází. Nakonec je to jednoduchá úvaha: nástroj stojí stovky, obrobek tisíce a čas na jeho záchranu se nedá koupit vůbec.