Cítíš to taky? Ten zvláštní mix únavy, vzteku a malého záblesku naděje, když otevřeš zprávy nebo se bavíš s lidmi. Je to ten moment, kdy si řekneš: „Tohle není to, co jsme si mysleli, že demokracie je.“ Takhle to myslím — demokracie není abstraktní koncept na papíře. Je to něco, co žije mezi námi, v malých rozhodnutích i ve velkých tahanicích moci. A když přestane fungovat plynule, začne to bolet, poznáš to na každodenních maličkostech.
V tomhle textu chci probrat nejen co se děje, ale proč se to děje a co s tím můžeš udělat ty. Ne jako přednáška, spíš jako rozhovor u kávy. Představ si to takhle: demokracie je zahrada. Nejenom plot a semínka. Potřebuješ zalévat, vytrhávat plevel, občas přehodit záhony. Když to zanedbáš, sklizeň zkazí pár plevelů a jeden špatný rok se snadno promění v několik let neúrody.
Když pravidla přestanou platit pro všechny
Změna se neprovede přes noc. Začíná malými ústupky. Neúcta k faktům. Podceňování institucí, které, ať se ti to líbí nebo ne, drží některé věci pohromadě. Když vidíš, že volby přestávají být férové, že média jsou obětí koncentrace majetku, nebo že transparentnost zmizela jako ranní mlha, pak se zahrada všelijak zmenšuje.
Možná řekneš: „Tohle je jen politická hra.“ Já to vidím jinak. Když instituce ztrácí funkci, pak rozhodnutí ovlivní tvůj život — od školy, kterou děti navštěvují, po to, jestli se na ulici cítíš bezpečně. Nejsem si jistý, co přesně tě štve víc — zda ta pomalá ztráta svobody, nebo ten pocit, že nemáš vliv. Ale chyba se obvykle dá vystopovat: tam, kde není transparentnost, roste podezření. Transparency International to měří delší čas a ukazuje, kde korupce rostla a kde klesala. Podívej se na přehledy, když tě zajímá, jak si státy stojí podle míry vnímání korupce Transparency International.
Tady je důležitý moment rozpoznání: když ti někdo řekne, že pravidla jsou „jen formality“, znáš ten alarm v hlavě? Tak začíná eroze. Protože pravidla jsou právě to, co udrží soutěž fér. Když se začnou obcházet, vítězí ten s lepším kontaktem, větším rozpočtem nebo menší ochotou hrát fér. A my pak častokrát sledujeme důsledky, ne jejich příčiny.
Kde jsou slabá místa a proč na nich záleží
Některé problémy jsou jasné: manipulace s medii, tlak na soudy, korupce. Jiné jsou zrádnější: apatie voličů, polarizace, neschopnost domluvit se přes rozdílné názory. Takové věci se rozmnožují. Pamatuj si, že demokracie není jen o většině. Je o tom, aby menšina měla právo nesouhlasit a nebyla potlačena. Když to ztratíš, dopadne to špatně.
Je jedno, jestli jsi v centru metropole nebo v menším městě. Dopad je lokální. Když se rozbijí lokální instituce — škola, místní média, úřady — pak se zmenší prostor pro občanské dohliďnutí. To je místo, kde můžeš zasáhnout. Nečekej na monumentální protesty. Dělej malé věci, co dávají smysl: píš výroční zprávy, choď na veřejná slyšení, zajímej se o rozpočet tvého města. To nejsou sladké fráze. To je konkrétní práce, která změní pocit z reality.
Chci, abys to cítil: když jeden člověk začne ptát se a nenechá věci být, tak se řetězová reakce spustí. Druhý se přidá, třetí taky. Není to jen moralizování. Je to praktické. Lidé si často myslí, že na změnu musí čekat do volebního dne. Pravda je, že demokracie umí i bez voleb — když občané dělají svou práci průběžně.
Pravda je také, že informace dneska nejsou jen informace. Jsou to zbraně i lék zároveň. Dezinformace hýbou veřejným míněním lépe než kdysi. To je realita, a ignorovat ji znamená připravit se o nástroje, které můžeme použít proti nim. Filtruj zdroje, bav se s těmi, co si myslí jinak, hledej fakta a ptej se, kdo z toho má prospěch. To je skoro jako forenzní práce — sleduj peníze, sleduj vazby, sleduj motivace.
Někdy se stane, že institutionalita sama o sobě selhává. Tehdy se objeví lidé, kteří to zneužijí a řeknou: „My jediné, co teď můžeme, je silná ruka.“ To vypadá lákavě, protože nabízí jednoduché řešení. Jenže jednoduché řešení znamená obětovat komplexitu a svobodu. A ta oběť se hraje na dluh. Vezmi si to takto: rychlé řešení teď znamená méně možností pro všechny zítra.
Právě proto důvěra — mezi lidmi, institucemi, médii — je tak křehká. Když ji ztratíš, vrátit ji je těžké. Ale ne nemožné. Potřebuje to čas, konkrétní činy a ochotu přiznat chybu.
Praktické věci, které opravdu fungují
Nechci to zabalit do obecných frází. Tady je pár věcí, kterými můžeš začít hned:
1) Sleduj finance. Podívej se, odkud přicházejí peníze do politiky ve tvém regionu. Kdo sponzoruje kandidáty? Kdo vlastní média?
2) Buď viditelný. Choď na veřejná setkání. Piš podněty úřadům. Někdy stačí jedna e-mailová stížnost, která spustí kontrolu.
3) Podporuj lokální žurnalistiku. Když nezávislé noviny krčí rameny, nikdo jiný je nenahradí.
4) Dělej informované volby. Ne-jen podle emocí. Hledej konkrétní programy a stopuj sliby.
5) Vytvářej mezi-lidské mosty. Mluv s lidmi s jiným názorem bez výsměchu. To sice nebývá snadné, ale je to výnosná investice.
Možná si říkáš: „To zní pracně.“ Jo, práce to je. Ale co kdyby to nebyla práce pro jednoho, ale pro skupinu sousedů? Nečekej, až někdo jiný začne. My jsme ten někdo jiný.
U některých činností dá rozum hledat podporu u organizací, které se věnují transparentnosti a veřejnému dohledu. Nabízejí nástroje a metodiky, co ušetří spoustu času. A když se člověk cítí zahlcený, stačí začít s jedním bodem, ne s celým seznamem.
A teď něco upřímného: nejde o to být dokonalý občan. Jde o to být aktivní a čestný. Když to zkusíš, uvidíš rozdíl. Ne hned třeba, ale za pár měsíců. Často jde o malé změny, které se skládají do něčeho většího.
Některé věci jsou taky lepší dělat kolektivně. Komunitní dohled nad výdaji, skupinové tiskové dotazy, místní občanské rady. Když máš lidi kolem sebe, kteří chtějí to samé, je to snažší, protože sdílíte úsilí i znalosti.
V tomhle je demokracie krásná. Není to věc, kterou si koupíš a používáš. Je to maraton, ne sprint. A v tom maratonu je důležitější vytrvalost než dokonal