Syndrom prázdného hnízda často přináší rodičům nepříjemný až depresivní pocit, zejména u matek. V toto období ale právě nastává ten pravý čas konečně si užívat volných chvilek jen pro sebe.
V určité věku je naprosto přirozené, že se chtějí děti osamostatnit a začít žít vlastní životy. Každá rodičovská role má hned několik fází. Kojenec je na nás naprosto závislý, malé děti potřebují občas utišit v náručí a pubertální vzpurné výstupy dospívajících adolescentů stejně jednou skončí.
Pocit zmaru
Jakmile se dítě přehoupne přes určitý věk, chce zkusit něco jiného, někde jinde a dělat určité věci prostě trochu jinak. Někdy je to ze strany rodičů přijato dost negativně. Pak začíná pro obě strany stresující a náročné období. Dochází k ostřejší výměně názorů a demonstrativnímu balení kufrů. Má prostě neodolatelnou touhu postavit se na vlastní nohy. Někdo chce studovat v zahraničí, nebo se po škole rozjedou za prací kilometry daleko. Pak je třeba zatnout zuby a dětem odchod dopřát.
Čas pro sebe
Máme pocit, že jsme obětovali celý svůj život rodině a dětem. Někdy se dlouho z odchodu dětí vzpamatováváme. Je čas oživit staré a získat nové zájmy. Znovu hledat v partnerském vztahu oporu a zázemí. Naučit se mít rádi sami sebe. Prvním krokem je akceptování situace, smíření se s odchodem dětí a vnímání nového začátku. Je čas zajít s přáteli na skleničku, na lekce cizího jazyka, na kurz jógy a vyrazit s přáteli třeba na prodloužený víkend. Znovu číst knihy, začít něco tvořit nebo cestovat.
Nechte ptáče létat
Pokud necháme své děti vyletět z hnízda a dopřejeme jim šanci svobodně létat, budou se k nám s radostí, pokorou, láskou a možná i vděkem zase rádi vracet. Je třeba jim dopřát čas, aby si plnily své tajné sny a touhy. Nechat jim prostor, aby se staly dospělými, samostatnými a sebevědomými. Nepřistřihujme jim křídla a nebraňme jim v rozletu. Pak si s radostí a dosytosti užijeme vnoučata.