Chladné zbraně v renesanční době

Humanismus, návrat k antice a rozmach vzdělání a vědy – renesance byla přelomovým věkem, který dodnes fascinuje lidstvo napříč všemi kontinenty. Renesanční epocha se začala psát ve 14. století v italské Florencii a ovlivnila nejenom umění či celkový pohled na svět, ale také se díky technologickému postupu objevily nové typy zbraní.

Chladné zbraně stále na výsluní

Navzdory tomu, že dramatický pokrok ve vojenské technologii přivedl na bitevní pole děla, palné zbraně a složité obléhací stroje, meč nadále zůstával velmi důležitou zbraní. Protože pokrokové zbroje způsobily, že bojovníkům bylo stále náročnější prorazit brnění, objevily se i zcela nové typy mečů. Obecně se renesanční zbraně vyznačovaly složeným závěsem, užší čepelí a silným průřezem. Na první pohled by se mohlo zdát, že většina mečů z této doby je v porovnání se středověkými lehčí a menší. Pravdou však je, že za doby trvání renesance se dochovaly i velmi velké a těžké obouruční meče. Jaké typy zbraní měli tedy vojáci k dispozici?

Estoc meč

Estoc je francouzské označení pro dlouhý meč, který byl v Anglii známý pod pojmem tuck sword. Měl delší rukojeť pro pohodlný úchop a rovnou čepel. Vážil v průměru více než dva kilogramy a měřil minimálně 1,3 metru. Čepel byla úzká a postupně se zužovala až k velmi ostrému hrotu. Protože se jednalo o těžkou a dlouhou zbraň, primárně sloužila k bodání. Prodloužený úchop poskytoval majiteli meče výhodu, díky které mohl čepel přesněji a silněji zabodnout do protivníkova brnění.

Dvouruční meč

Zweinhander neboli obouruční meč se během 15. století stal velmi populárním a byl známý zejména ve spojení s proslulými Lancknechty. První regimenty těchto žoldnéřských pikenýrů byly zformovány císařem Maxmiliánem I. Lancknechti při boji používali dlouhé zbraně a mezi nimi zejména zweinhander, který mohl dosahovat délky až 1,8 metru. Tato mohutná zbraň byla extrémně efektivní v rozbíjení šiků, zejména pro dva trny u rikasa, které zachytávaly a ničily oponentovu zbraň.

Meč Federschwert

Feder je typem výcvikového meče používaného v německé šermířské škole za doby renesance. Skládal se z pružné zaoblené čepele s výrazným rozšířením před záštitou a tupým hrotem. Je o něco lehčí než klasické dvouruční meče a také těžiště je posunuto, aby byl snáze ovladatelný. Špička meče se také mohla zakrývat koženým návlekem, aby byl nácvik souboje bezpečnější. V současné době byl boj s federem oživen prostřednictvím HEMA skupin.

Nácvik s mečem feder. Zdroj www.thearma.org

Cinquedea

Této krátké zbrani se přezdívalo meč na pět prstů a svůj původ má v severní Itálii. Na dlouhou dobu se stala doplňkem civilních šatů, ale používána byla i šermíři. Široká čepel se postupně zužovala a byla zakončena nepříliš ostrou špičkou. Často se tento meč zdobil ozdobnými rytinami či zlacením a ve výsledku sloužil spíše jako umělecké dílo než prostředek k obraně.

Kord

S renesancí je neodmyslitelně spjatý kord. Tato elegantní avšak smrtící zbraň byla velmi oblíbená mezi šlechtici a movitějšími měšťany. Vážila mnohem méně než klasické meče a zároveň poskytovala nízké těžiště, což z ní činilo ideální meč na šerm nebo vojenské přehlídky. Kord byl bodnou i sečnou zbraní a mohl disponovat jednosečnou, dvousečnou a dokonce i trojsečnou čepelí. Šermířovu roku při soubojích chránil bohatě zdobený koš ze železných úponků, který je pro kord charakteristický. Kromě šermířských soubojů sloužil také v armádě – a to zejména u jezdectva a pěchoty. Kord patřil i k základní výbavě mušketýrů, avšak v kontrastu s obecně vžitou představou ho používali jako sekundární zbraň. Fenomén mušketýrů jako vynikajících šermířů, kteří místo mušket bojovali kordy, zahájil Alexandr Dumas ve svých knihách. On sám byl totiž velkým fanouškem pikareskních románů, a proto hrdinům svých děl dal místo mušket do rukou kordy. V reálné historii však palné zbraně pomalu vytlačily ty chladné a kord byl oficiálně odložen po francouzské revoluci.

Rapír

Rapír je na první pohled velmi podobný kordu (a občas se za něj mylně zaměňuje), avšak od jeho předchůdce jej odlišuje nápadně užší čepel. Jednalo se o rychlou a lehkou bodnou zbraň, která si rychle našla oblibu nejenom mezi kavalíry, ale také mezi zámožnější veřejností. Hlavním poznávacím znakem jsou splétané koše z kovových prstenců či zvoncové koše, které dokonale chrání šermířovu ruku. Rapír umožňoval v boji rychlou reakci a dobrý dosah na oponenta. V pozdějších letech tuto zbraň nosili již výhradně civilní obyvatelé. Dnes rapír můžeme vidět mezi důstojníky švýcarské gardy papeže.

Katzbalger

Krátký sečný meč, který měřil maximálně 80 cm s rovnou a širokou čepelí – to je Katzbalger. Oproti ostatním renesančním mečům měl poměrně robustní konstrukci a zaoblený hrot. Používal se zejména jako sekundární zbraň Lancknechtů v případě, že by se protivník dostal příliš blízko. Svoje jméno si vysloužil jako odkaz na zanícený boj koček (katze = německy kočka, balgen = rvačka).

Palaš

Pod pojmem palaš se skrývá sečná a bodná zbraň, která se velmi podobá šavli. Její čepel však není zakřivená a v porovnání s kordem či rapírem je také širší. Obvykle se na ní nachází také vybroušený žlábek. Rukojeť je vybavena košem k ochraně ruky, který je otevřenější. Tato zbraň měřila maximálně 1,1 metru a používala se zejména v uherském a maďarském jezdectvu. Palaš v armádě sloužil až do 19. století jako součást výzbroje těžkého jezdectva.

Přejít nahoru
Tvorba webových stránek: Webklient