Ve dvaceti letech jsme měli pocit, že nám třicet nikdy nebude. Každý, komu bylo o pár let víc než nám, nám připadal strašně starý. Dnes to začíná mnohem dříve a mnohem dříve také začínají obavy ze stárnutí. Dám vám jeden příklad. Nedávno jsem jela tramvají a za mnou se bavili dva kluci. Jeden tomu druhému s vážnou tváří a dost ustaraně vysvětloval, že dokud mu bylo 9 let, bylo to ještě dobré, ale jak je mu nyní 10 let a jsou tam ta dvě čísla, připadá si strašně starý. Ohlédla jsem se a podívala se tomu klukovi do tváře. On skutečně trpěl obavou ze stárnutí.
Když posouváme věk
Jako čtyřicátníci se bojíme padesátky a jak nám cinkne půl století, třeseme se strachy ze šedesátky. Někdy se současně můžeme dostat do bodu, že nám teprve v šedesáti začne připadat, že přece nejsme staří a tenhle věk je prostě fajn. Přesná definice období, kdy začínáme stárnout, prostě neexistuje. Je to v mysli. V tom, zda se necháme životem převálcovat. Někdy nás ale život zlomí, aniž bychom se tomu bodu zlomu chtěli sami poddat. Prostě přijde ta poslední kapka, která má takové grády, že nám dojde šťáva. A dál to nejde, ať děláme, co děláme.
Věk jako pouhé číslo
Podle výzkumů si většina z nás myslí, že mládí končí po dosažení čtyřicítky. Průzkum Masarykovy univerzity v Brně a Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí byl velmi zajímavý. Všichni účastníci se shodli na tom, že stáří začíná v penzi. Po sedmdesátce účastníci tvrdili, že se cítili mladí až do padesáti let. Lidé ve dvaceti tvrdili, že se stáří vyjadřuje věkem. Když je vám šedesát a jste v důchodu, jste tedy staří. Čtyřicátníci a padesátníci si myslí, že stáří nastává ve chvíli, kdy se o sebe nejsme schopni postarat a žít jako dřív. Lidé po dovršení šedesáti pěti let si myslí, že dokud je nic nebolí a cítí se dobře, staří nejsou. Pro mladé je věk jen číslo, starší už vědí, že starý je prostě ten, kdo se tak cítí.
Jiná doba, jiné vnímání stáří
Vnímání mládí a stáří se v poslední době výrazně mění. Před sto lety byl padesátník považován za starého. Dnes žije stejně jako tehdejší třicátník. Dost často se mu vyrovná i vzhledem. Chceme se dožít vysokého věku, ale nechceme trávit své stáří osamělí v domově důchodců a napojení na přístroje v nemocnici. Někteří lékaři a vědci navrhují nepočítat věk podle počtu let, kterých jsme dosáhli. Chronologický věk je pouhé stáří podle kalendáře. Biologický věk se odvíjí od faktu, jak je naše tělo staré podle kritických životních znaků a různých procesů na buněčné úrovni. Odvíjí se od zhuntovanosti těla. Psychologický věk vyjadřuje, jak se cítíme a jak staří si připadáme.
Jak jste na tom
Psychologický věk je nejindividuálnější, nejtajemnější a nejslibnější v možnosti zvrácení procesu stárnutí. Být starší je prostě normální, protože naše populace stárne. Psychologové se v poslední době shodují, že se nemá definovat stáří jen v souvislostech s problémy. Sice stárneme, ale je to tím, že se dožíváme vyššího věku. A když jsme na světě déle, můžeme si jej i více užít. Často prostě záleží na nás samotných. Když se dokážeme vyrovnat s tím, že nás okolí bere jako staré a budeme žít na plno, i když už nebudeme tak silní jako dřív, věk zůstane jen pouhým číslem.