…život vyžaduje odvahu, aby nebyl promarněný…
Josef, urostlý šedesátník, sportovec a otužilec. Cestování s partou nadšených důchodců, kterým dělal průvodce na cestách, pro něj bylo jako cestovat s rodinou.
*
Věděl, koho opustily zuby, komu kdo umřel, kdo dostal naslouchátko, kolik dobrot kdo stihnul ochutnat na zájezdu, kdo chodí tančit, komu se narodilo vnouče a kdo se postěhuje do domova důchodců.
Vždycky měl pro ně program.
Vyráželo se v sobotu brzy ráno. Známý byl akorát cíl cesty kvůli jízdenkám. Kupovali hromadnou. Jen pár z nich bylo věkem přes sedmdesát a neplatili nic.
Přes všechny drobné i větší strasti, byli stále plní humoru. Jeden druhého si dobírali a Josefovi říkali Kuře. Byl z nich nejmladší a rád si od nich nechal tenhle šprým líbit.
“Hele, Kuře, kam nás dneska vyvezeš?”
Ptala se Anička. Patřila mezi těch pár svižných důchodců, kteří věkem neztrácí šmrnc a dokáží aby i rampouch roztál dotekem jejich pohledu.
“Dneska je to tajný. Vybírám padesát korun na hlavu od všech platících. Je to na zpáteční jízdenku, tak se nemusíte bát, že to bude stát víc.”
“To daleko nedojedem. To je tak na vozejček, do kterýho zapřáhneme Kuře!”
Chechtal se Miloš až mu skoro vyběhly z pusy náhradní zuby, na které si teprve zvykal.
“Jo, copak naše Kuře. To by i bejka utáhlo na vařený nudli. Takovej fešnej, silnej mužskej a furt sám, to je divný, ne? Co vy na to holky?”
Holky, kterým bylo každé minimálně o pět let víc než Kuřeti Josefovi, po něm pomrkávaly a rády by věděly, co za tím vězí.
“Kdybych neměla doma svýho dědka, tak bych po Tobě jela, Kuře! Neutek bys mi!”
Anežka se usmívala od ucha k uchu a vějířky vrásek by se rozběhly až na záda, kdyby neměly v cestě uši.
“Anežko, kdybys neměla svýho dědka, neutekla bys mi ty.”
Josef měl tahle škádlení rád.
Připadali si všichni tak nějak mladší, když se smáli společně všem možným věcem. Však taky jejich ranní sobotní jízdy, budily z dospávání lidi, co v sobotu mířili do práce a nebo se vraceli celí pomuchlaní z mejdanu.
*
“Příští stanice Nymburk.”
Umělý hlas z reproduktoru ohlásil příští stanici a Josef Kuře, zavelel
“Vystupujeme, bando!”
Všichni dohromady zrůžovělí smíchem. Připomínali pubertální děti. Nic nevadilo, že mají někteří v rukách hůlky a sněhobílé hlavy.
Batůžky se svačinou a pitím měli, pár korun v kapse na útratu a hlavně kolem sebe lidi, kterým ještě život šmakoval a rádi jezdili někam, kde ještě mohli něco užít s lidmi, se kterými je dobře.
Procházka kolem starých hradeb a Labe, byla krásná. Pod nohama chroupalo zmrzlé spadané listí, sluníčko vysílalo šípy paprsků, aby třpyt jinovatky měl tu náležitou atmosféru. Na oběd šli do restaurace na náměstí. Nic nóbl, slušná kuchyně a dobře natočené pivo i limonáda. To jim stačilo.
Josef je usadil a odporoučel se. Prý nemá hlad a za hodinu sraz před restaurací.
*
Jarka stála u Labe na místě, jak se s Josefem domluvila. Dívala se na racky, kteří se dílem snášeli na vodu a dílem pluli vzduchem. Sluníčko se koupalo ve vodě.
Zakryl jí rukama oči a políbil do vlasů. Voněla šamponem a jemným parfémem. Tlouklo mu srdce jako puberťákovi.
Přitiskli se k sobě a ruku v ruce se dívali na to, jak se slunce odráží ve vlnkách, které slabý vítr vyráběl na Labi.
“Jarko, je to krásný, viď? Skoro jako když večerní světla tančí ve Vltavě. To mám moc rád. Ale tebe mám rád úplně nejvíc. A musím tě seznámit s mojí rodinou.”
Před restaurací už stál hlouček “Josefových” kluků a holek vyššího věku.
“Hele, Kuře a vede si ňákou ženskou!” zvolala Anežka.
“Bando, rodino moje, to je moje Jarka. Chci vám ji představit, protože jinou rodinu nemám.”
*
Jarka ani nevěděla, jak najednou šla z náruče do náruče a všichni ji vítali, jako kdyby ji znali stejně dobře, jako Josefa.
“Kdybych neměla toho mýho dědka, tak by mi Josef neutek, Jaruško!” řekla jí s Anežka s úsměvem a její vrásky vypadaly v zimním sluníčku jako závoj z krajek.
“Tvoje rodina je tak krásná, Josefe.” řekla Jarka a pohladila Anežku něžně po krajkách na tváři.
*