Možná to taky znáte. Od rána, co jste se probudili, se vám vše kazí pod rukama. Polijete se šálkem kávy, jak jinak než horké, autobus vám ujede před nosem a váš mobil zůstane doma na nočním stolku… Někdy se den „Blbec“ rozšíří na delší časové období. Může to být měsíc, ale i roky. Padá na vás jeden průšvih za druhým a někdy jsou to tragédie tak těžké a bolestivé, že doslova ryjete držkou v zemi. V té chvíli vám už docházejí síly. Všechny knížky o pozitivním myšlení máte chuť spálit na dvorku, i když víte, že knihy se prostě pálit nemají, a poslední zbytky energie taháte až z paty. Ano, je na tom kus pravdy: Když vidíte sklenici poloprázdnou a ne poloplnou, je mnohem pravděpodobnější, že se polijete tou kávou. Jenže, jak se říká, kde vzít energii a sílu, a při tom nekrást…
Za zákon padajícího… v tu chvíli může naše vysílaná energie naštvanosti. Nervozita a spěch, ve kterých děláme další chyby, a vztek, ve kterém rozšlapeme mobil, když se konečně po celodenní práci dostaneme domů k nočnímu stolku a vidíme, co jsme vše zameškali. Ve vzteku spálíme večeři, přeteče nám vana a topinkovač vypoví službu. Situaci je třeba přijmout a nebojovat s ní až příliš. Když je vám totiž jedno, jak špatně se cítíte, protože víte, že to zákonitě jednou musí skončit, přemostíte ďábelskou smyčku zpětné vazby a přestanete se motat jako špína v kýblu nebo známý křeček v kleci.
I když si do nekonečna říkáte: „Cítím se úplně příšerně a nestojí to za nic“, doplňte: „A koho to štve a zajímá?“ Nezajímá to vůbec nikoho, jste v tom totiž sami a jen vy se s tím musíte vyrovnat. Možná se vám to zdá kruté, ale tak to prostě je. Nikoho nezajímá, co vlastně uvnitř prožíváte a nikdo není zvědavý na vaši naštvanost a beznaděj. V práci jsou očekávány vaše výkony a rodina musí fungovat. Když si na otázku takto odpovíte, přestanete se sami nenávidět za to, že se cítíte tak moc špatně, přestanete se týrat a mučit, a konečně s pokorou a s vděčností za to, co ještě stále máte, a jistě toho není málo, vykročíte do nového dne. Časem dojde i lepší nálada, pocit i chuť se smát.
Občas saháme po seminářích, knihách o pozitivním myšlení, po účasti v náboženských skupinách a hledáme záchranu. Lepší je ale dát čas sami sobě. Meditovat v tichosti a hledat odpovědi v sobě. Postupem času přicházím na to, že všechna umění, směry a náboženství jsou na nic. Stále se totiž nutíte žít cizí životy. Přijímáte slepě něco, co může být mýtus, promyšlená lež, nebo jen cesta někoho jiného. Musíte to cítit v sobě a jít podle intuice. S ničím se plně neztotožňovat.
Přiznat si pravdu je často syrové a drsné. Vyhrává ale ten, co je v obraze, přijímá situaci takovou, jaká je a nic si nenalhává. Možná máte pocit, že svět se totálně zbláznil, a to je v pořádku. Nikdy to nebylo jinak, bylo to tak vždycky a vždycky tomu tak bude. Svět je v pořádku, stejně, jako náš život. Vše musí být v rovnováze. Radost i bolest. Válka a mír. Štěstí i neštěstí. Může se nám to tisíckrát nelíbit, ale je to tak. Pokora, to je to nejdůležitější slovo na světě.