Kam v Brně za kulturou? Vzhledem k tomu, že je moravská metropole především městem studentů, muselo se s tím vyrovnat také z hlediska zábavy. Proto je plné hospůdek, barů, kaváren, ale i galerií, kin, kulturních center a divadel. A to nejen těch velkých!
Výhoda pro ty, kteří hledají zábavu, ovšem pro divadelní scény, zvláště ty malé, to znamená nelítostný boj o diváky. Že není jednoduché v brněnském divadelním podzemí obstát, moc dobře ví i Veselá divadelní společnost (dále VDS), kterou od počátku její existence provází veliká smůla. Nespočet hromadných odchodů členů ji kolikrát položil na lopatky, ona se vždy ale znovu zvedla a s vidinou lepších zítřků opět začala plně pracovat a zkoušet.
„Hrajeme, co se nám líbí“
Ačkoliv velké scény vždycky určovaly a určují ráz inscenací, jež se v Brně budou hrát, VDS si jde svou vlastní cestou a na „módní trendy“ nehledí. „My prostě jdeme proti proudu a hrajeme to, co se nám líbí a k čemu máme vztah. I když si tím možná utahujeme oprátku kolem krku,“ uvádí režisérka a spoluzakladatelka studia paní Miluše Kudličková, která sama prožila svůj život na prknech, která znamenají svět a také v rozhlase. Její syn a aktuálně ředitel VDS Tomáš Kudlička šel v jejích šlépějích.
Momentální repertoár tvoří jediná inscenace, a to hra Ale co je pravda… podle Knihy Apokryfů Karla Čapka pojatá jako literární kabaret v úpravě Karla Hoffmanna. Krásný oblouk hře dodávají písně Jiřích Suchého a Šlitra, jež jednotlivé apokryfy propojují a zároveň dávají divákovi čas vstřebat všechna moudra, která mistr pera Čapek do kratičkých příběhů ukryl. Právě s tímto představením absolvovala VDS i hodonínský festival amatérských divadel Hobblík 2016. Porota sice aktéry zasypala hromadou výtek, ovšem hlas diváků byl jasný a inscenace Ale co je pravda… si vysloužila krásných 77%.
Na co se můžete těšit
Jak už bylo řečeno, VDS se odklání od nastaveného trendu a chystá pro své diváky, kteří tuto maličkou scénu obdivují především díky své houževnatosti a čistokrevné lásce k divadlu, divadelní dílnu s poetickým názvem Sen je dovolen, sen smí být. Jedná se o úpravu Skleněného zvěřince jednoho z největších velikánů amerického divadla Tennessee Williamse. „Zase jsme předběhli dobu, jak říká naše paní režisérka. Je pravda, že moc takhle citlivých her v repertoárech brněnských scén momentálně nenajdete,“ říká Lucie Malingerová, členka studentského studia VDS. „A je to škoda. Dnešní generace, do níž samozřejmě také patřím, je věčně nespokojená. Přitom, když chce člověk něco změnit, musí začít u sebe. A právě o tom boji se sebou sama chceme hrát a budeme moc rádi, když se diváci přijdou s námi ponořit do nitra jedné velmi zvláštní rodiny. Ta hra je opravdu nádherná.“
Než ovšem přijde na řadu Sen, čeká tuto společnost premiéra nelehké parodie na barokní operu Kocour v botách, jejíž zkoušení je již, paralelně s williamsovskou divadelní dílnou, v plném proudu. Po hromadném odchodu v podstatě všech herců byl ansábl doplněn a VDS věří, že už bude jenom lépe. „Vsadím se, že Kocoura v botách v téhle podobě jste ještě neviděli,“ směje se Lucie Malingerová, která hraje ve zmíněném představení titulní roli. „V červnu jsme odehráli předpremiéru, ale cítili jsme, že to není ono, bylo to nedotažené. Navíc nás většina herců opustila, takže v podstatě zkoušíme úplně na novo.“ Velká stylizace, krásné barokní kostýmy, písničky i humor, na to vše se diváci mohou těšit již na přelomu března a dubna.
Pokud vás toto malé divadýlko zaujalo jako mě, můžete jej sledovat na jeho webových stránkách nebo na Facebooku. A nyní dokonce VDS vypisuje konkurz, tak to zkuste!