Američtí filmoví hrdinové doporučují: dejte na svůj instinkt! A mají pravdu!

Dejte na svůj instinkt! Tato a podobná slova lze občas slyšet v amerických filmech, v nichž se hlavní hrdina snaží v určitých vypjatých situacích správně rozhodnout. Onen takzvaný instinkt je něco spontánní, něco okamžité a bleskurychlé, co jde mimo rozum a běžně svažující myšlení. Jde tedy o velmi rychlý, okamžitý impuls, kterým když se lidé řídí, vždy jednají správně.

A protože jde o velmi zajímavý fenomén, zkusme se na něj podívat trochu podrobněji a ukažme si, o co tu vlastně ve skutečnosti jde.

Ačkoli je to v amerických filmech nazváno instinkt, ve skutečnosti to není žádný instinkt, protože ten mají pouze zvířata. U člověka to můžeme nazvat intuicí, tušením, nebo vyciťováním.

Zvíře postrádá rozumovou složku osobnosti a proto je celé jeho jednání pouze instinktivní. Instinkty jsou impulsy nejvnitřnější podstaty zvířete, které mu signalizují, jak v dané situaci jednat co nejsprávněji. A protože, jak již bylo řečeno, zvíře postrádá racionální složku osobnosti, koná vždy jenom na základě instinktů. A proto koná vždy správně! To jest tak, jak v dané situaci nejlépe umí. Z tohoto důvodu jsou zvířata vždy přirozená, spontánní a pokud žijí ve volné přírodě také zdravá. Vždy totiž jednají v souladu se sebou samými, čili se svou nejvnitřnější podstatou, kterou prostřednictvím instinktů bezvýhradně respektují.

Ze znalostí těchto skutečností se může člověk poučit a využít je ve svůj prospěch. Ve svůj prospěch v tom smyslu, že pokud bude také on vždy jednat v souladu se svou nejvnitřnější podstatou, bude také jednat vždy správně a bude správně zvládat i ty nejkomplikovanější a nejnebezpečnější životní situace stejně úspěšně, jak se to daří mnohým hrdinům amerických filmů.

První, co si je ale třeba uvědomit je skutečnost, že nejvnitřnější podstata zvířete a nejvnitřnější podstata člověka jsou rozdílné. To je na první pohled zřejmé. U zvířat jde o podstatu bytostní a u člověka podstatu duchovní.

Zvířata i lidé žijí sice ve hmotném světě a mají hmotná těla, ale jejich vnitřní podstata není ani u jednoho, ani u druhého z tohoto hmotného světa. Zvířata se svou bytostní vnitřní podstatou pocházejí z bytostné říše a lidé se svou duchovní podstatou z duchovní říše. A tato podstata zvířat a podstata lidí vstupuje do hmotného světa, aby se v něm vyvíjela, rostla a dozrávala prostřednictvím zdolávání těžkostí, překážek a výzev hmotného světa.

Pokud zvířata, ale také lidé zůstanou ve hmotném světě ve spojení se svou nejvnitřnější podstatou, jejich podstata, pocházející ze světa nadhmotného a proto schopná nadhledu nad hmotou, jim bude vždy neomylně ukazovat, kudy mají vést jejich cesty hmotností, aby se jim dařilo a aby na nich správným způsobem vnitřně rostly a zrály.

Zásadní problém u lidí však spočívá v tom, že na rozdíl od zvířat mají také rozum, který jim má usnadňovat jejich život ve hmotnosti. Avšak u všech pozitiv, které rozum lidem přinesl, se stal pro ně zároveň neštěstím v tom, že jim jeho nadměrné používání znemožnilo jejich čistý a bezprostřední kontakt s vlastní, nejvnitřnější duchovní podstatou. Lidský myšlenkový život se stal totiž až tak velmi intenzivním, že přehlušil všechno ostatní. Z lidí se stali jen lidé rozumu, bez spojení a kontaktu se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Namísto dvou darů, které měli aktivně využívat ke svému prospěchu, čili daru rozumu a daru ducha, využívají jenom jeden a ten druhý zapudili.

A proto dělají lidé všechny své zásadní životní rozhodnutí už jenom na základě svého rozumového zvažování, protože své spojení s vlastní nejvnitřnější podstatou prostřednictvím impulsů citu, prostřednictvím tušení, prostřednictvím intuice i prostřednictvím svědomí ztratili.

Jak už ale bylo naznačeno, rozum je nástrojem k usnadnění života člověka ve hmotnosti. Rozum dokonale rozumí hmotě a dokáže ji ovládat, protože on sám je hmotný. To je na jedné straně klad, ale na druhé straně zároveň zápor, protože rozum nemá potřebný nadhled nad hmotnými a materiálními věcmi, a proto na vše nahlíží pouze z krátkodobého a ohraničeného hlediska. Rozum je zároveň chladně racionální a nevnímá morální rozměr věcí a celého bytí jako takového. Chladná rozumová racionalita bez patřičných morálních mantinelů však vyprodukovala takové lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, nenávist, nespravedlnost, závist, chamtivost, zvrhlost a mnohé jiné. No a život v souladu s těmito “hodnotami” přináší lidstvu neustále konflikty, násilí, války, drancování, vykořisťování, vraždění, bídu, nesnášenlivost, a tak dále, a tak dále.

Z uvedených negativních skutečností je tedy zřejmé, že člověk na rozdíl od zvířat nekráčí svým bytím správně, protože nevytváří svět harmonie, jako je tomu v přírodě.

A přece z času na čas, třeba v některém z amerických filmů vyvstane z hlubin zapomnění ta nejzásadnější pravda lidského bytí, spočívající v poznání, že člověk se má řídit svými instinkty. Že jedině takto je to správně a jedině toto může přinést zdar.

My už nyní víme, že u člověka to nejsou žádné instinkty, ale podněty ducha ve formě intuice, tušení, svědomí a impulsů citu. Jejich prostřednictvím je nám vždy ukázán správný směr, kterým máme ve svém životě kráčet.

A protože naše nejvnitřnější jádro je duchovní, bude nás vždy navádět na cesty ducha. Bude nás navádět, abychom každou situaci ve svém životě řešili v zohlednění vysokých a vznešených hodnot ducha.

Naše nejvnitřnější jádro nás bude tedy vždy svými impulzy nabádat k tomu, abychom jednali spravedlivě, čestně, ohleduplně, lidsky a ušlechtile. To je způsob, jakým máme přetvářet hmotný svět a formovat jej v souladu s hodnotami ducha, a tak vytvářet pozemský odlesk harmonie a štěstí, který vládne v říši našeho původu, v říši Ducha.

Zvíře má instinkty, na základě kterých jedná a člověk má tušení, cítění, intuici a svědomí, na základě kterých má také jednat. Souhrnně byly všechny tyto impulzy naší nejvnitřnější podstaty pojmenovány hlasem Božím v nás. Člověk má tedy kráčet ve svém bytí a zohledňovat ve svých rozhodnutích především to, co mu napovídá tento hlas. Potom bude kráčet cestami, které jsou Boží, a pak se stane schopným vybudovat království nebeské také na zemi.

Žel, člověk namísto království nebeského, království harmonie, království ducha, porozumění a míru vybudoval na zemi království rozumu. Království vypočítavosti, království bezohlednosti, království chamtivosti a království nemorálnosti. A to proto, že nekráčel a nekráčí cestami ducha a ve svém životě nezohledňuje a nebere na zřetel jeho impulzy.

Začněme proto skutečně řídit svýma “instinkty”, jak nám to doporučují hrdinové amerických filmů. To znamená, začněme se řídit impulsy svého ducha, abychom jednali správně a abychom kráčeli tam, kam nám ukazuje a kam nás vede naše nejvnitřnější podstata.

A protože je to podstata duchovní, nemůže nás vést nikam jinam, než k výšinám Ducha! K výšinám lidskosti a pravého člověčenství! K výšinám naplňování těch nejušlechtilejších ctností! K výšinám naší osobní lidské zralosti, jakož i k výšinám celé naší lidské civilizace. Jedině to je cesta hodná člověka! Jedině k ní nás budou vždy směrovat všechny impulzy naší nejvnitřnější podstaty, na které bychom měli už konečně začít dbát.

Přejít nahoru
Tvorba webových stránek: Webklient