Už jsem si odvykla čtyřikrát denně luxovat, pětkrát denně mýt vanu a umyvadlo.
Provázky a další hračky poslední čas jen překročím, protože sotva je uklidím, hned jsou po zemi další.
Paráda. Jako s dvojčaty. Ačkoli každé dvojče je jinak prdlé.
Vyhrabávání kytek zatím naštěstí ustalo. Jak jinak. Uklidila jsem všechny kytky na vysoké skříně. Obestavěla jsem je tak, aby se tam nedalo vylézt.
Zvykla jsem si na hračky v posteli.
Tu a tam naše chlupatý holky ukořistí něco, co považují za hračku. Když dolehnu, při přikrývání mám buď pod dekou nebo na dece šikovně schovaný třeba staniol, papírek, hmoždinku, provázek a nebo kus kožíšku jedné nebo druhé. Proč by se cupovaly na zemi na parketách, když v neobsazených postelích, je taková prča!
Občas se mi stane, že moje vnímavost na úklid usne a po fénování vlasů, v umyvadle dlí pár chlupů z mojí hlavy. Onehdy přijdu domů a můj muž se uculuje.
“Dneska jsem našel tvoje vlasy v umyvadle.”
Majznu se do čela dlaní až to mlaskne a říkám
“Já už jsem úplně blbá.”
“Ale ne, nejsi. Když přijdu domů a najdu tvoje vlasy v umyvadle, tak jsem rád. Protože mi to připomene, že už nejsem sám.”
*
…zůstala jsem s pusou dokořán, protože hezčí vyjádření
dvou slov “miluju tě”,
jsem vlastně nikdy nezažila…
*
DĚKUJU, muži můj…
*