Někdy musíme hodně obětovat pro svoje ideály. Když o ně přijdeme, jen těžko můžeme žít s tím, že jsme se jich vzdali. Všechny ty životní rány, ponížení, nepochopení, pády i schopnost vstát a zase jít dál.
Říká se, že vše časem přejde a přebolí. Vlastní hodnoty a ideály jsou nesmírně vzácné a cenné. Občas to ale není tak, že co tě nezabije, to tě posílí. Občas nás to zlomí a některé věci už prostě raději dál nezkoušíme. Víme, že další bolest bychom už neunesli.
Pak raději přestaneme zkoušet znovu vnímat blízkost, intimitu a přátelství. Kašleme na všechno, utíkáme, snažíme se hlavně se nezabývat sami sebou. Začneme si vymýšlet výmluvy pro zanedbávání sami sebe, moc pracujeme nebo naopak zanedbáváme i své povinnosti. Nic z toho nám ale štěstí nepřináší. Přichází jakási neurčitost, rozpolcenost, vnitřní nespokojenost a prázdnota.
Asi nemůžeme nikdy přestat hledat. Kde ale na to vzít sílu a nekrást, to někdy neví nikdo z nás. Nemůžeme zapomínat, že i cesta je cíl, protože nás cesta učí. Jaký je opravdu smysl života a proč se nám některé věci dějí, to asi na lidské úrovni nikdy nepochopíme. Nezbývá než některé věci s pokorou přijmout.
Je třeba hledat v sobě, pokud nenalézáme venku. Začít mluvit sami se sebou. Být sami sebou, když se bojíme, že to zase bude bolet. Abychom mohli růst, je třeba naslouchat svému vnitřnímu Já. To nám dává spoustu motivace, lásky a přijímáme se takoví, jací opravdu jsme. Pokud totiž nepřijímáme sami sebe se vším všudy, těžko nás tak může přijmout někdo jiný.
Mám stále častěji pocit, že si zakazujeme cokoliv cítit. Odmítáme cítit smutek, stesk, bolest, ale i lásku. Cítit cokoliv co nás vyvádí z obvyklé míry a rovnováhy. Kontrolujeme své emoce. Je čím dál běžnější nasadit si masku na obličej a nedávat nic najevo. Bojíme se. Někdy to moc bolí.
Všeobecně je zakázáno brečet, prostě se to nehodí. Jde o přecitlivělost ženy i muže. Ale proč? Je to normální emoce, kterou není dobré držet v sobě. Tím, že v sobě něco dusíme, nic nevyřešíme. Jen rozvíjíme vnitřní bolest a ztrácíme sami sebe. Jednoduše se odcizujeme sami sobě. Někdy už ani sami nevíme, zda se ještě vůbec můžeme usmát, jestli nás něco dokáže rozesmát či rozbrečet. Někdy nás to děsí. Opravu to tak má skončit?
Duši stejně neobelstíme. Všechny ty emoce, kterým upíráme existenci, třeba jen pouhý láskyplný pohled, dotyk, slovo a k tomu naše odpíraná odezva a naše pochopení, to vše se nám ukládá v podobě smutné mozaiky, kterou budeme jednou muset třeba i násilím rozbořit, abychom se dostali sami k sobě. A bylo by pěkné, kdybychom na to boření nebyli sami.