Červinka J. Kulhánkův magnetický vesmír.
Před nějakým časem jsem navštívil zajímavou přednášku prof. Petra Kulhánka (ČVTU) v Moravské zemské knihovně v Brně, na téma „Magnetický vesmír“. Přednáška velmi srozumitelným způsobem přibližovala pozorným posluchačům širokého spektra nejnovější výsledky výzkumu magnetických polí ve vesmíru, hlavně ve vztahu k Zemi. Působivé byly obrázky magnetických polí ve sluneční soustavě, velmi dobře vystihující složitou problematiku vírových magnetických polí s náznaky zdrojů temné energie v meziplanetárním prostoru.
Vzhledem k tomu, že na přednášce převažovali profesoři a studenti vysokých škol, rád bych je upozornil na možnost využít přednesené informace pro hlubší studium objektivní reality v kosmickém prostoru. To samozřejmě přesahuje ohlášený rámec přednášky, ale nebude ke škodě vnímat širší souvislosti meziplanetárního magnetického a elektrického pole, jako zdroje univerzální energie, a tedy i hmoty, ve vztahu k ve světě již akceptované Nové relativní (ne)částicové ((ne)hmotné) fyzice.
Magnetické pole představuje jen „polovinu“ energie ve vesmírném prostoru. Druhá část energie je ve svázaném poli elektrickém. Takto vyjádřená jednota energie v elektrickém a magnetickém poli, jako zdroj veškerých forem energie, včetně hmoty, je opravdu zjednodušená. K porozumění podstaty jednoty energie, jako energie v elektromagnetických (EM) polích je potřeba se seznámit s Novou relativně (ne)částicovou fyzikou, (NR(N)ČF).
NR(N)ČF vychází z nutnosti nahradit hmotu „m“ v mikrokosmu pod rozměry jader atomů, (10-16), energií v EM vlnění a jeho vírových strukturách. Tím dosáhneme možnosti vytvářet představy a modely relativních hmotných částic, jako důsledky superpozice elementárních vírových struktur bosonů ZoCeLo.
Brzy zjistíte, že vyjádření takové energie nezvládnete, pokud byste nepoužily Poyntingovy vektory, které vám umožní pochopit neodlučitelnost vektoru intenzity elektrické a magnetické. Pokud si představíte, nebo namalujete dva Poyntingovy vektory vedle sebe v různých vzájemných směrech, velice snadno pochopíte podstatu relativity působení sil mezi nimi. To je základní teoretické východisko pro pochopení relativity hmotnosti, a tudíž i gravitace, jako jedné z forem EM energie. Při tom nesmíme zapomenout, že každý objemový element EM energie (hmoty) se pohybuje rychlostí EM vlny ve vakuu, tedy o něco větší než rychlost světla, a má tendenci zatáčet se po kružnici jako atribut.
Energie v EM vlnění dostává hmotný charakter, pokud se její hustota zvýší v určitém prostor a setrvává v něm nějaký čas. To v podstatě znamená, že záření přejde do částice (hmoty). Taková ideální částice je toroid (prstenec), jak si představuje profesor Ošmera a jeho tým ve strukturálních modelech molekulových, atomových a subatomových struktur.
Vzhledem k tomu, že veškeré hmotné objekty a EM záření jsou důsledky superpozice elementárních Poyntigových vektorů, elementárních objemů energie, jsou i elektromagnetická pole všude v meziplanetárním prostoru. Neexistuje v univerzu bod, v němž by jedno z polí mohlo existovat absolutně samostatně. Avšak při zachování množství energie může jeden a tentýž Poyntingův vektor mít rozdílné relativní amplitudy jeho složek v závislosti na jeho EM okolí.
Tak si myslím, že by profesor Petr Kulhánek mohl svůj magnetický vesmír provázat s vesmírem elektrickým. Možná nejlépe řečeno pojímat vesmír jako elektromagnetický, aby posluchačům neunikala kauzální jednota E a M polí. Problém je však s grafickým znázorněním, protože poměr amplitud intenzity polí je snad 1016, což dost dobře graficky znázornit nejde. Je to ale nezbytné dovést si to představit, a počítat s tím.
Prostudujete-li tuto problematiku podrobněji, určitě najdete nepřehlédnutelné podobnosti mezi mikro a makro světem. Zejména možnými tvary EM siločar bosonů ZoCeLo s kosmickými tělesy, jako např. magnetary, pulsary a galaxiemi. Koneckonců, prof. Ošmera s týmem odvodil EM levitační strukturální modely molekul, atomů a subatomových struktur z podobnosti vírových struktur galaxie.