Červinka J. FPF1 2.3 KVANTOVÁ FYZIKA – POLEMIKA

Červinka J. FPF1 2.3 KVANTOVÁ FYZIKA POLEMIKA

 

            Představa elektromagnetického pole a vln, které se v něm šíří se v průběhu času intenzivním způsobem rozvíjela. Zejména možnosti detekovat stále vyšší kmitočty EM vlnění umožnily tvorbu nových teorií. To především na základě experimentálních výsledků, které se stále častěji rozcházely s teoreticky   předpokládanými fakty klasické fyziky. Zjistilo se, že zákony pro pohyb částic v mikrokosmu jsou nepřesné. Mechanické zákony setrvačnosti a síly jsou nesprávné. Newtonovy zákony neplatí ve světě atomů a elementárních částic. Těmto závěrům předcházely Einsteinovy objevy v elektrodynamice a Planckova kvantová mechanika na počátku dvacátého století. Vědci zjistili, že věci se chovají úplně jinak, než byli zvyklí. A tak to také je v případu Nové relativně (ne)částicové fyziky.

            Experimentálně bylo objeveno pravidlo, které říká, není možné současně vědět, kde se něco nachází a jak rychle se to pohybuje. Neurčitost hybnosti a neurčitost v poloze jsou komplementární a jejich součin je konstantní. Tím se vysvětluje velmi záhadný paradox: jsou-li atomy složeny s kladných a záporných nábojů, proč se záporný náboj prostě neusídlí na kladném náboji, a to tak blízko aby se zcela vyrušili? Nebyla odpověď na otázku, proč jsou atomy tak veliké? Proč je jádro uprostřed a elektrony okolo něho? Existovaly zde pro vědce nepříjemné fakty. Atom má průměr okolo 10-10 a jádro jen 10-15 m. To do nedávna dělalo velké problémy při tvorbě rozumných hypotéz a úspěšných teorií. Až do nedávné doby všechny modely atomů byly neživotné a vědělo se to o nich. Zásadní zlom přišel v modelech atomů vycházejících z vírových toroidních elektromagnetických (EM) struktur subatomových částic podle prof. Pavla Ošmery (VUT v Brně), kde je poloha elektronů vůči jádru přesně lokalizována na základě působení EM sil mezi nimi, mimo rovinu jádra atomu.

            Tyto nové strukturální modely atomů a molekul byly objeveny brněnskými vědci v prvních verzích zhruba před deseti léty. (Viz internet prof. Ošmera.) Tyto modely nepotřebují teorii neurčitosti a řeší všechny základní problémy exaktními metodami.

            Z hlediska kvantové fyziky, (mechaniky), elementární částice představovaná toroidem rotujícího EM vlnění, neuvěřitelně snadno vysvětluje podstatu kvantové mechaniky. Ta spočívá v tom, že energetické (hmotové) kvantum je dáno energií, udržovanou po dobu její transformace v toroidu, a tím vytváří její kvantum. A to je celá podstata kvantové mechaniky.

            Navrhuji studentům posoudit můj přístup k chápání podstaty kvantové fyziky. Nejdříve by bylo dobré, podívat se na myšlenkový přístup Faradaye a Maxwella. Ti se snažili vysvětlit působení na dálku ve vakuu působením jakéhosi pružného éteru s vlastnostmi obdobnými pružnému prostředí. Jejich hypotéza nebyla přijata s tím, že byla považována za důvtipnou.  To vyplývalo z představy bodového náboje, a nejasných představ o přenosu sil vakuem. Potom byla přijata hypotéza, že neexistuje absolutní éter a ani absolutní prostor. To vychází z možnosti vysvětlovat vzájemné silové působení nábojů na sebe v inerciálních soustavách za rovnocenné. Přepočítávání (transformace) silového působení v různých soustavách s pomoci teorie relativity se ukázalo jako velmi přené, avšak jen do rozměrů blížících se bosonu ZoCeLo. V rozměrech větších je možno počítat s bodovým nábojem, jako veličinou neměnící se v prostoru a dynamice. Nevyřešilo to však problémy s Coulombovou silou a jistými korekčními činiteli. Výraz pro sílu obsahuje členy ve jmenovateli sudé mocniny vyšších řádů. V elektrodynamice se zanedbávají členy řádu čtvrtého a vyšších, což zřejmě v Nové relativně (ne)částicové fyzice nebude možné.

            Nová fyzika umožňuje vrátit se k původnímu myšlenkovému postupu Faradaye a Maxwellově o jakémsi éteru s tím, že jakési neurčité prostředí nahradíme prostorem zcela vyplněný energií, kterou můžeme v každém jeho bodě, (diferenciálním objemu), popsat Poyntingovým vektorem.  To znamená, že každý objemový element má v Poyntigově vektoru zahrnutou energii  vektorů elektrické a magnetické indukce, s jejich přesně definovanými vzájemnými vztahy. Rázem nám odpadne problém s temnou hmotou a temnou energií a koneckonců i s velkým třeskem a počátkem vesmíru.

            V tomto pojetí začíná kouzlo Nové fyziky.  Stačí si představit dva elementární objemy energie vyjádřené uvedenými vektory a síly které mezi nimi působí v závislosti na jejich vzájemné poloze a směru. Nepotřebuje to mnoho fantazie, abychom pochopili, jak proměnlivé bude jejich vzájemné působení. Na pomoc si můžete vzít pro ilustraci vzájemné silové působení dvou vodičů, jimiž teče proud. Teče-li v nich proud stejným směrem, tak se přitahují. Při opačném směru proudu se odpuzují a jsou-li na sebe kolmé, nijak na sebe nepůsobí. Zcela totožný případ je pro silové vztahy pohybu dvou elementárních objemů energie vyjádřených Poyntingovými vektory. Jelikož energie je hmota, tyto částečky hmoty na sebe mohou působit v závislosti na vzájemných směrech P vektorů. To znamená, mohou na sebe působit přitažlivou (gravitační) silou, nebo odpudivou (antigravitační) silou, případně v celém rozsahu mezi oběma protiklady, včetně nulového působení. Z toho také vyplývá základní pojetí Nové fyziky, jako relativně (ne)hmotné nečásticové. Superpozicí těchto sil jsou generovány všechny další doposud známé síly.

            Z elektrodynamiky víme, že každý náboj pohybující se v elektromagnetickém poli má tendenci pohybovat se ve spirále, (v kruhovém pohybu). Z toho vyplývá, že veškerý pohyb v mikrokosmu podléhá zákonitostem, které zatím neumíme matematicky popsat. Nicméně dnes již víme, že vektory energie vytvářejí vírové struktury, které jsme schopni nějakým způsobem matematicky popsat. I když Nová fyzika je v tomto ohledu na počátku je zřejmé, že otevírá dosud netušený prostor pro fantazii studentů a výzkumníků, pro modelování fyzikálních procesů na úrovni rozměrů bosonu ZoCeLo a větších. Při rozměrech menších to časově nedovedu odhadnout. To budou principiálně zcela nové problémy. Typický tvar siločar bosonu ZoCeLo je možno vyjádřit strukturami toroidu, jehož speciální vlastností je, že vněm dochází k transformaci energie mezi indukcemi magnetického a elektrického pole, a toroidní tvar mu dává charakter koncentrace energie v určitém prostoru, a tedy vlastnost hmotného kvanta. Zcela zásadní je zde podobnost s tak zvanou černou dírou (případně kvazarem atd.), a výtryskem energie z jejího středu.  ZoCeLo chápu jako elementární kvantum s představou transformace mezi energiemi   v magnetické a elektrické indukci.  Tak jednoduché je pochopit, co je to vlastně Nová fyzika. Nová fyzika dává kvantové fyzice reálnou představu o kvantovém chování fyzikálních jevů, a také ji přibližuje snadnému laickému chápání podstaty hmotnosti.

            Nová fyzika umožňuje kritický pohled na princip neurčitosti, jako na princip překonaný, protože umožňuje přesněji popisovat energii v prostoru s jejími hmotovými charakteristikami, a v jejich relativistických vztazích. Na rozdíl od principu neurčitosti můžeme na příklad dopředu předpovědět, kdy se uskuteční emise světla z atomu, nebo v případě více atomů, který z nich bude emitovat světlo. Feynman odmítal domněnky, nebo představy, že v atomu se nacházejí jakási, do sebe zapadající kolečka, která jsme ještě nerozeznali. Tvrdil, že taková kolečka neexistují, že příroda se chová tak, že je principiálně nemožné přesně předpovědět, co se skutečně stane v daném experimentu. Ale život ukazuje, že můžeme předpovídat stále více. To možná právě pomoci koleček (prstenců nebo toroidů) strukturálních modelů atomů týmu prof. Fialy z brněnského VUT, které do sebe nádherně zapadají. Nevadí při tom, že každá teorie bude vždy dříve nebo později zdokonalena a překonána. To se samozřejmě týká i filosofie, se kterou je fyzika jakoby na štíru. Já se domnívám, že filosofický a fyzikální přistup jsou dvě strany jedné mince, které posouvají ve svých rozporech oba obory k hlubšímu poznání. Je možno spolehlivě říci, že všechny filosofické a fyzikální závěry mají relativní pravdu a s tím je třeba vždy počítat. Pokud posunou vědu o kousek dopředu, můžeme oprávněně tvrdit, že byly nějaký čas pravdivé. To jsou důsledky mnohotvárnosti a relativity začínající, kdesi v elementárním mikrokosmu. Dnes se domníváme, že u bosonu ZoCeLo.

            Co je tedy základním předpokladem vědy, její základní filozofií? Je to prověrka platnosti jakékoliv myšlenky experimentem. Pokud je formulace nějakého zákona opakovaně prokazována experimentálně můžeme ho považovat za platný, ovšem jen do té doby, kdy objevíme jeho omezující podmínky, a to bude vždy. Možná právě nyní stojí za zmínku, aby studenti žádnou myšlenku předem nezavrhovali, i když se může zdát jiným bláznivou. Může to být někdy jen nedostatek fantazie a abstrakce auditoria. Je dobré si povšimnout zvláštního případu, který nastal při objevu strukturálních modelů atomů a molekul brněnských vědců, kdy byly potvrzeny experimentálně dříve, než byly vědecky formulovány, a to v chemii.

            Ukázalo se, že kvantová fyzika umožňuje na principu Nové fyziky pochopit periodicitu jevů, podobně, jak je to v případě periodické tabulky prvků Mendělejeva. Obdobné periodicita je zřejmá i u subatomových částic. Nová fyzika se nazírá na tabulku Gell-Manna z USA a Nishijima z Japonska, jako na nedokonalou. Což vyjadřuje samo o sobě přiřazování nového čísla, přiřazované každé částici, jako podivnost. Částicovou fyziku čekají v tomto ohledu zásadní změny v důsledku důsledné aplikace relativní nehmotné podstaty jejich energie. A je zřejmě jen otázkou času, že budou tabulky elementárních částic zásadně přepracovány a zdokonaleny. První pokusy začal prof. Ošmera.

            Zdokonalení tabulek si zřejmě vyžádá aplikace Nové fyziky, jednak z důvodu, že je odvozována z vlnového charakteru elementárního bosonu ZoCeLo, a jednak z absolutního vlnově rezonančního charakteru každé částice hmoty. Za pozornost v tabulce 2.2. stojí rozdíl hmotnosti částic v důsledku jejich elektrického náboje, zejména u leptonů a mezonů. Zajímavé je, že rozdíl hmotnosti v případě kladného a záporného náboje je stejný a menší. To podporuje můj objev, že rozdíl mezi protonem a neutronem je dán hmotou (energií) v elektrickém poli protonu. Proto se proton jeví zdánlivě lehčí. Pokud se týká počtu částic, které jsou stále ve větším počtu objevovány, je nastolena otázka jejich dokonalejší detekce a strukturování.

            V tabulce nejsou uvedeny důležité částice s nulovou hmotností a nulovým nábojem foton a graviton, které nezapadají do uvedené klasifikace. Souhrnně vzato, kvalitnější vytvoření klasifikace čeká na uplatnění v rámci teorie Nové fyziky. To znamená zvýraznění absolutně rezonančního charakteru energie a hmoty. Podrobnější rozbory s uplatněním Nové fyziky si vyžádají ještě nějaký čas. Je především dáno, že jaderní fyzici neumí zatím vytvořit topologii objevených částic. To možná umožní systém superpozice bosonu ZoCeLo. Zdá se, že tím bude odstraněno mnoho nezodpovězených otázek, zejména spojených s jejich rozpady a fůzí.

            Nová fyzika dává možnost vypracovat novou kvantovou teorii gravitace, vycházející z působeni sil mezi elementárními objemy energie v EM vlnění vyjádřených pomoci Poyntingových vektorů.

            Závěrem je vhodné říci, že klasifikace částic z hlediska jejich hmotnosti a energie v EM záření čeká velká renesance, a to v důsledku aplikace relativně (ne)hmotné, ((ne)částicové) fyziky a jejího absolutního rezonančního charakteru. Jinak řečeno rozhodující roli budou mít rezonanční vlnové vlastnosti, nikoliv hmotnost. Ta zůstane ukryta v jejich EM polích.

           

           

Přejít nahoru
Tvorba webových stránek: Webklient